Oklikou do země javorového sirupu

Nevím, jestli nápad začít zase po letech psát blog přišel s druhou nebo třetí skleničkou červenýho, který si tady na Guadeloupe ordinuju jako vnitřní mazání na otravný komáry, nebo prostě dozrál čas. A možná, že fakt dozrál. Dal jsem po letech vale psaní z povinnosti, protože mě to doteď živilo (i když jsem se pro psaní očividně nenarodil), a můžu zase začít psát JEN TAK. Z radosti. A nebo ze smutku a stesku, to je taky emoce, ne asi. Je fajn, že na ostrově, kde je všechno jídlo a pití podstatně dražší než u nás (což je  do jistý míry logický a snad i ospravedlnitelný), člověk koupí slušný francouzský (však jsme taky ve Francii, že ano) víno za 5 EUR. Člověka dokáže nejen příjemně opít, ale i potěšit svojí chutí. 

Komáři jsou stejně záminka. Ne že by tu ty svině nechtěli člověka sežrat za živa (hádám, že mám na každém chodidle jen od prstů po kotníky aspoň 40 štípanců, který se každým dnem vyměňují za nové), ale víno je docela slušný lokální anestetikum. Aplikuju ho na to, co je dle pocitu duše, v reálu mozek. Jedno jím celuju a balzámuju, to druhý aspoň otupim.

Už dobrejch pár tejdnů před odjezdem jsem věděl, že jsem rozbitej. V hlavě mi někdo točil vařečkou v obrovským kastrolu guláše a já nevěděl, čí jsem. Otázka je, jestli to v jinejch pro mě míň náročnejch situacích vim o něco víc. Proč jedu pryč, když je mi doma tak nějak dobře? Třeba proto, že mí blízký a důležitý lidi mají svoje životy, partnerky a rodiny...a prostor vyhrazený pro mě, z něhož jsem dřív (ještě daleko víc než dnes) odvozoval svoje štěstí, je logicky omezený. A já mám pak problém definovat svojí vlastní pozici. Z čeho jiného je živá moje duše, než z kousků, který mi dovolí poznat a osahat si ty všichni báječný lidi v mym okolí. Co bych byl bez nich? 

A zas teď cítím vděčnost. Za to, že těch pár lidí tam pro mě někde je. Že je můžu mít rád. Vděk. To je ta kvalita, kterou nejvíc cítím při cestování o samotě – v momentech, kdy jsem tady a teď. Kdy prožívám okamžik každou buňkou svýho těla. Kdy si uvědomím, že ve hře jménem život mám bez ohledu na konečný skóre, obrovský štěstí. Štěstí být zdravý. Být tam, kde jsem. Být tím, kým jsem. I díky těm, které v životě mám a potkávám. Být. Žít tyvole!

Čtvrtá sklenička. Ještě, že je nenalévám plný. Pustil jsem si Jamese Blakea. A vy byste měli taky! Don't Miss It! A to je asi vlastně ono. Já si to totiž nechci nechat ujít. To. Život. Všechno, co s sebou přináší. Vzrušení, objevování, neznámo, radost ze hry. Co je život jinýho než hra...

Poslední měsíce jsem byl nadprůměrně šťastnej. Spokojenej se svým životem. Samozřejmě až na pár drobností, jako je absence 1) dlouhodobýho partnerskýho vztahu a 2) vize nebo aspoň mlhavý představy o tom, co bych rád v životě dělal, aby mě to ideálně naplňovalo a ještě k tomu živilo. Těhle pár týdnů před odjezdem to bylo jiný než obvykle, když balím bágl na pár týdnů.

Večer před odjezdem jsem byl na otočku v Praze, kde jsem na Hlaváku vyzvedl ségru a odvezl ji domů. Šel jsem pak k ní rozloučit se s jejíma 3 klukama. Oba synovci mě objali, dali mi pusu a já jim. Pak jsem objal Martina, mýho skvělýho švagra, a se slzama v očích odcházel spolu se ségrou k mamce. Čau ségra, za rok se zas uvidíme. Tou dobou bude už Šimin chodit do první třídy a Matouš bude v lečems chytřejší než já, pomyslel jsem si. A přesto, že to byl smutek a stesk, kterej jsem cítil, bylo na tom něco krásnýho. Minimálně vědomí, že nám na sobě navzájem záleží. Po nějakym čase jsem si uvědomil, jak moc pro mě znamená rodina. 

Cesta začíná...Vzhůru do Karibiku/Panamy/San Francisca and finally Vancouveru. See you there!

Okouzlující ostrov „blahobytu“ i kontrastů

Ačkoliv je Portoriko oblíbenou letní destinací milionů turistů především ze Spojených států, Čechům zůstávají až na výjimky taje tohoto tropického ráje, jehož břehy omývá Atlantský oceán i Karibské moře, skryty. Španělské přízvisko „Isla del encanto“, ostrov okouzlení, si země o velikosti Kypru pyšnící se mnoha přírodními krásami jistě zaslouží. Při pohledu zblízka ale idylický obrázek exotického karibského ostrova ve světle problémů, s nimiž se tato země musí potýkat, bledne. Imigrace, nevýkonná ekonomika a chudoba, obchod s drogami. Tak vypadá odvrácená strana zdánlivě bezstarostného života v zemi, jejíž obyvatelé hledají vlastní místo na mapě světa.

Stropní větrák v místnosti s okny vyplněnými pouze síťkami proti hmyzu líně krájí vlhkostí nasycený vzduch. Po rychlé snídani vyrážíme s Josefem, jedním ze skupinky Čechů, který tady na severozápadním cípu Portorika poblíž městečka Isabela pracuje pro velkou nadnárodní korporaci, do jeho zaměstnání. Z hlídaného parkoviště náležícímu ke komplexu apartmánů vyjíždíme na úzkou silničku ležící jen zhruba patnáct metrů od místa, kde se o zlatavý písek tříští vlny Atlantiku. Dnešní ráno mění zaběhnutý klid stereotypu. Nad vozem prolétá helikoptéra pobřežní stráže, na pláži pod silnicí, na jejímž okraji problikávají do šera probouzejícího se dne majáky dvou policejních vozů, postává hlouček zvědavců a několik uniformovaných policistů. Jejich pohledy směřují k dřevěné veslici pro zhruba deset lidí, kterou v noci vyplavilo moře. „Zřejmě tu máme návštěvu,“ informuje mě Josef. Skupiny uprchlíků ze sousední Dominikánské republiky se v dřevěných bárkách vrhají na rozbouřené moře za vidinou lepších podmínek pro život, který na riskantní zhruba dvě stě padesát kilometrů dlouhé cestě dávají vsázku. Vzdušná vzdálenost může ale jen těžko vystihnout nevypočitatelnost živlu, na jehož shovívavost se uprchlíci při cestě často za špatně placenou prací, kterou místní odmítají vykonávat, musejí spoléhat. Americká jurisdikce, pod kterou zdejší území spadá, je navíc nekompromisní. „Pokud se pobřežní hlídce podaří uprchlíky najít, čeká je cesta zpět domů,“ dodává Josef.

Portorická dvojakost

Portoriko, nejmenší a nejvýchodněji položený ostrov Velkých Antil, je takzvaným přidruženým státem Spojených států s vnitřní samosprávou, místní obyvatelé tak mají dvojí občanství - portorické a americké. Jako ostrovní rezidenti nemají právo volit amerického prezidenta. Pokud ale v době voleb vycestují na území některého z regulérních států USA, volební právo automaticky nabývají.  Do Kongresu sice volí svého zástupce, ten ale nemá hlasovací právo, může hlasovat pouze v rámci výborů, jejichž se stane členem.

I když oficiálním úředním jazykem je také angličtina, lidé zde mluví výhradně španělsky. Platí, že s angličtinou ne všude obstojíte. V loňském referendu se poprvé od americko-španělské války v roce 1898, v níž připadl ostrov objevený Kolumbem Američanům, vyjádřila nadpoloviční většina obyvatel (61%) přání, aby se Portoriko stalo jedenapadesátým státem USA. Co je ale zajímavější, jen pět procent obyvatel by bylo pro úplnou samostatnost. Z výsledků referenda podle analytiků nelze vyvodit jasné závěry, jedno je ale zřejmé, Portoričané si jsou dobře vědomi, že díky „opatrovnictví“ Spojených států a dotacím, které sem putují z americké kasy, se mají o poznání lépe.

Lze si jen těžko představit, že by bylo Portoriko nejbohatším ostrovem v Karibiku bez pomoci USA. Kromě toho, že Američané tvoří většinu z téměř pěti milionů turistů, kteří zemi každoročně navštíví a utratí více než 3,5 miliardy dolarů, směřuje do Portorika v rámci speciálního Programu potravinové pomoci (Nutrition Assistance Program) určeného chudým zhruba dvě miliardy dolarů ročně. Do kontroverzního programu opírajícího se o výdej potravinových poukázek (cupones) je v současnosti zapojena více než třetina populace z celkových zhruba 3,7 milionů a objem prostředků v něm dlouhodobě stoupá. Průměrná měsíční dávka na osobu dosahuje 240 dolarů. Není divu, že je program terčem všeobecné kritiky. Až čtvrtina financí je totiž vydávána v hotovosti, a není tedy možné ověřit, zda jsou využívány výhradně na jídlo, jak je zamýšleno. Zároveň není účast v programu podmíněna jakýmikoliv závazky či podpořena pracovními pobídkami. „Mnohé chudé rodiny by bez pomoci státu jen stěží přežívali, zároveň ale platí, že mít jistý příjem od státu a nárazově pracovat na černo, je pro řadu místních často výhodnější než mít oficiální zaměstnání,“ upřesňuje Josef situaci, „minimálně je to pro ně daleko pohodlnější.“ Ještě před několika lety platilo, že bez práce byla téměř polovina mužů v produktivním věku. I přesto, že míra nezaměstnanosti oficiálně klesá, loni se snížila až na 14,2%, klesá i výkon ekonomiky a HDP. Na každodenní realitě se to na první pohled nicméně neprojevuje, rozlehlá parkoviště obřích nákupních center - jedna z viditelných stop amerického dědictví - jsou i během pracovních dní neustále přecpaná k prasknutí. Díky štědrosti zdejšího potravinového programu je Portoriko přezdíváno také „ostrovem blahobytu“.

Je to právě černá ekonomika, která má pro zemi velký význam a drží zdejší hospodářství „nad vodou“, zároveň ale táhne budoucnost místní populace ke dnu. Drobné melouchy mužů, kteří většinu svého „nezaměstnaného“ času tráví sledováním televize, odpočinkem na pláži či hraním domina v nejbližší putyce, nyní vynechejme. Řeč je o obchodu s drogami, jehož prostřednictvím do země ročně přitékají obrovské částky. Drogy a přidružená kriminalita je palčivým problémem, který si vybírá svou tvrdou daň, a to na několika frontách.

Vražedné pobřeží

Během ranní cesty do Josefova zaměstnání projíždíme podél dvou vyhlášených surfařských pláží, na nichž se pravidelně konají prestižní závody pro světovou elitu jezdců. Několikametrové vlny lámající se o mělké dno desítky metrů od břehu vytvářejí zvukovou masu, která je slyšet v kabině auta i přes hluk motoru. Míjíme nenápadný bar v bezprostřední blízkosti pláže. „Za rok a půl, co tu žiju, zavraždili tady minimálně dva lidi.“ ukazuje Josef rukou směrem k jednoduchému stavení, které připomíná zločinné doupě asi stejně jako velikonoční králíček krvelačnou šelmu. Vraždy jsou na ostrově doslova na denním pořádku, násilnou smrtí tu zemře jeden člověk průměrně každých osm hodin. Při přepočtu na obyvatele, kterých má Česko téměř třikrát více, je v Portoriku ve srovnání s Českem ročně zavražděno asi šestnáctkrát více lidí. V roce 2011 počet zavražděných dosáhl v Portoriku rekordních 1136 obětí, loni pak poklesl na 978 oproti 188 obětem v Česku. Podle odborníků má až čtyři z pěti vražd co dočinění s nelegálním obchodem s drogami.

Ostrov se stal klíčovým překladištěm drog, které sem putují různými cestami z Dominikánské republiky a z jižní Ameriky, a pokračují převážně do Spojených států. Je odhadováno, že asi 80% narkotik, převážně kokainu a heroinu, které se na ostrov dostanou, nakonec končí na východním pobřeží USA, ve městech jako New York či Miami. Celá pětina drog ale zůstává na ostrově, což si na místní populaci vybírá svou daň. Obchod s drogami zaměstnává v Portoriku tisíce lidí. Užívání kokainu je nadto tak populární, že prorůstá i do místní kultury. Reggaeton, hudební styl mladých, který v sobě mísí prvky reggae, hip hopu a latinskoamerické vlivy, ve svých textech často velebí drogové dealery a oslavuje kokain. Nakolik se mladiství s poselstvím oblíbených písní ztotožňují se lze jen domnívat, je ale jisté, že s tím, jak dealeři, uživatelé i členové drogových gangů v nekonečných bojích o vliv či na následky užívání narkotik umírají, na jejich místo nastupují další a další možností snového výdělku zaslepení mladí lidé, pro které je obchod s drogami zdánlivě jediným východiskem z útrapné ekonomické situace.

Přírodní krásy a zajímavosti Portorika

Portoriko je přes všechny problémy, s kterými se zatím nedokáže důstojně popasovat, okouzlujícím místem, které ukrývá netušené přírodní bohatství. Ostatně je to právě fascinující příroda a zdejší moře, které sem na věčně zelený ostrov přivádí miliony turistů ročně. Jistě jen nepatrná část z nich si stihne za svůj pobyt všimnout, v jakých podmínkách velká část zdejších obyvatel žije a jaké problémy musí řešit.

Nejen na jižní straně omývané Karibským mořem naleznete překrásné pláže s průzračným a klidným mořem a zářivě bílým pískem vhodné k nerušenému odpočinku. Severozápad Portorika je pro změnu rájem surfařů ale i nadšených průzkumníků mořského světa překypujícího hojností. Vyhlášenou oblastí milovníků jízdy na vlnách je okolí města Rincon na západním pobřeží. Odtud se také můžete vydat na výpravu za šnorchlováním a potápěním k ostrovní rezervaci Desecheo. Při úžasné viditelnosti pod hladinou, která při příznivých podmínkách dosahuje 40 metrů, můžete během ponoru obdivovat kromě bezpočtu druhů korálových rybek třeba karety obrovské, delfíny či se náhodně dostanete na dosah kapustňákům, takzvaným mořským kravám. Navštívíte-li Portoriko v lednu či únoru, můžete spatřit některé z druhů velryb, které zde během zimy páří a připravují svá mláďata na dlouhou cestu na sever k pólu. Při troše štěstí tak můžete spatřit i ze břehu, jak ostatně z vlastní zkušenosti dokládá Josef, keporkaky, vorvaně či kosatky.

Na suchozemské výlety se můžete vydat do několika přírodních rezervací, které jsou domovem desítek endemických druhů živočichů i rostlin. Na severovýchodě země se nachází také deštný prales El Yunque - jediný svého druhu na území formálně náležícímu k USA. Mimo to se na území ostrova nachází celá řada jeskyní i dech beroucí říční vodopády ukryté za hradbami tropického porostu, stejně jako unikátní a fascinující bioluminiscentní mořské zálivy - nejobdivovanější leží na ostrově Vieques u východního pobřeží - v nichž díky vysoké koncentraci mikroorganismů obrněnek září v noci vodní hladina miliony drobných světýlek.

Není bez zajímavosti, že navzdory turistickému potenciálu země pracuje v turismu menší podíl lidí, než v jakémkoliv z padesáti federálních států USA. Možná i proto nevedou k některým méně známým leč půvabným místům ukazatele, a k jejich návštěvě nelákají obří cedule. Mezi známá a dobře značená turistická místa ale rozhodně patří observatoř poblíž Areciba, která je největším radioteleskopem na světě. Tento obří na pozorování vesmírných těles zaměřený satelit o průměru 305 metrů je zasazen v zemi do vegetací hustě porostlých zelených kopců. Ve filmu Zlaté oko, v honbě za záchranou světa, po něm v doprovodu jak jinak než půvabné ženy klouzal sám agent 007. Jeho stálá přítomnost by na ostrově byla více než vítána. Kdo jiný než on by se měl dokázat vypořádat s kriminalitou a drogovými gangy a očistit tak zemi od pověsti drogového pekla. Portoriko je totiž především ostrovem, který vás naprosto očaruje svou magickou krásou!

(Zkrácená a editovaná verze tohoto článku byla publikována v časopise EKONOM, 1.8.2013)

Život je jako...origami...

Já na tohle skládání nikdy neměl talent. Neumím dělat přesné přehyby, ostré křivky a správné tahy.
Ze strachu z toho, co by se mi všechno nemuselo povést raděj spoustu věcí rovnou vůbec neudělám...co kdyby náhodou. Těším se, že až opadne stres a povinnosti, kterým se umím vyhýbat jako máločemu, budu dělat, co...

... "mě baví", chtěl jsem zřejmě napsat před pár měsící, kdy jsem po nějakém čase usedl k psaní blogu, který stejně jako jakýkoliv můj předešlý počin postrádal hlubší smysl (krom toho pseudo-terapeutického). Po téměř dvaceti letech jsem naposledy usedl do "školních škamen", vyslechl si upřímné "Už vás tu nikdy nechceme vidět" (a znělo to z profesorových úst opravdově a váženě) a překonal při odchodu zřejmě naposledy jednu ze tří největších překážek ve studiu na FSV, totiž ony velké těžké vstupní (a pro mne odterazažnavždy výstupní) dveře.

Marně od té doby přemýšlím (i když přespříliš energie na to upřímně nevynakládám), na co mám vlastně talent. O čem můžu hrdě prohlásit, že to umím a že se tím případně můžu živit? Cha! Zjistil jsem, že mám mimořádný talent na začínání. Na začínání čehokoliv, jen ne na čehokoliv dokončování. V těch fázích se cítím obyčejně nesvůj, ačkoliv právě to, že jsem svůj způsobuje, že z dokončování nemám valných pocitů. Blíží-li se konec, nejraděj bych to měl už za sebou, sfoukl to jedním vrzem! O talentu započínat věci, které pak často nedokončení přijmou za svůj úděl, vypovídá i má záliba v psaní virtuálního deníku, který se stal občasným čtvrtletníkem (nesmysl, zdá se). Objevil jsem v konceptech rozepsané stohy poznámek o tom či o onom. Naťuknuté nic, co mělo být něčím a možná taky ne. Ale podobně jako mi při pohledech do minulosti vlastního života postupem času vyvstávají pouze útržky, ve virtuálním skladišti shluků písmen se práší na nesmysly různorodého typu. Všechny mají ale společnou inherentní neschopnost autora dokončit, co začal - splnit, co si předsevzal, třebaže nikdy tak daleko ve svých úvahách o smyslu toho či onoho nedošel...

I. útržek
Převzal jsem zvířecí instinkty. Prý se hodí zvlášť když kolem vás jde medvěd. Což je naprosto běžná situace. Cítíte blížící nebezpečí, tak prostě ztuhnete. Pokud je to nebezpečí medvěd, pak jedině dobře, prý nevnímá nepohybující se předměty (ale bůhví, kdo mi to nakecal, dost možná jsem to byl já sám). Taky ztuhnu, když cítím nebezpečí. A to je přesně ta situace. Stres a tlak mě donutí akorát k tomu, že ustrnu a raděj nedělám nic. Kdybych měl ulitu, asi bych se stáhl do ní. Tíha toho, co by mělo být uděláno způsobí, že naprostá většina energie se spotřebuje na manévr, jak se tomu všemu vyhnout a neudělat to. Nezbude už žádná energie na to, skutečně začít něco dělat. Pořád ale doufám v pud sebezáchovy, který mě byť na poslední chvíli rozběhne. Poběžím sprintem, na hranici sil. Udýchán, vyčerpán, ale doběhnu do cíle. Donutí mě k tomu jedinej pádnej argument - totiž, že prostě musim!

II. útržek
Terapie vypsání se z nepopsatelného. Jsem jejím demiurgem, jsem jejím praktikem, jsem jí.
Taky vás tak uklidňuje plamen svíčky?
Čas od času propadám pocitu, že to nikam nesměřuje. Zatím nevím, co to "to" je, ale každopádně se to nehýbe a nehýbe to mnou. Což ale neznamená, že mě to navzdory setrvávání v klidovém stavu nechává klidným. Ba naopak. Jsem vnitřně rozrušený jedinec (a dost možná by se ke kořeni použitého adjektiva dala použít i jiná předpona). Někdy je to tak báječné být sám sebou, někdy je to tak báječné být...a přitom vůbec nepřemýšlet, kdo je to já, prostě jen být bez ohledu na já. BÝT!

Kéž bychom si mohli žít bezohledně - tedy v jistém smyslu. Bez ohledu na nás, ehm na sebe a s ohledem na ostatní. Nemířím k altruismu ani k ničemu podobnému. Jen si někdy přijdu sám uvnitř sebe jako v kleci. Nedokážu být tím uvnitř, protože to, co je vevnitř vyjde ven přeceděné přes kosti, šlachy, svaly, tuk a pokožku jako něco zcela jiného. Já!

III. útržek
Ve chvílích, kdy by bylo záhodno dělat úplně něco jiného, přijde ta nezdolná chuť psát. Psát a vypsat se zas po čase z toho vnitřního pnutí, hladu a bažení po nových věcech, hladu po smyslu, jehož záblesk se ztrácí se západem slunce za obzorem, a člověk aby žil v naději, že se zase jednou zjeví. Osud nás ENFP a nám podobných (pro netušící nápověda: MBTI typologie) je hon za vyšším smyslem toho všeho kolem, co lidé nazývají životem, tím, co je jeho všeprostupující náplní. Pouť životem je tak prodchnuta hledáním smyslu, nekončící cestou, pro níž je dost možná i konec života jen předznamenáním další etapy v jeho hledání.

Kouzlo světa, který je hodný milování, tkví pro mne mimo jiné v tom připustit si, že všechno nelze rozumem podchytit, že jsou věci, které je lepší cítit a poddat se tomu počitku, že není třeba všechno racionalizovat, že podstata je nepostihnutelná vzorci, ale daleko spíš pocitem.

III. útržek 
Momenty napouštění vany a vypouštění ducha. Volnost pohybu, tma a jen tři svíčky (mám rád tmu). Konec roku a přemýšlení, odkud, kam a co dál. "Hýbu se" ergo sum! Není to vždy pohyb vpřed ani vzhůru - pokud tedy člověk zrovna nestojí ve výtahu - ale i tak zraju. A doufám, že nakonec nezplesnivím a nestane se ze mě starej plesnivej dědek, jak sebe sám s oblibou označoval můj děda - člověk s velkým Č, velkýma rukama a srdcem a má morálně mravní ikona - když byl ještě mezi námi.

Rok s jedenáctkou na konci zas za chvíli spolu se zbytky po silvestrovském obžerství spláchneme do záchodu. Ten nový bude. Cokoliv dál si netroufám říct. Můžu jen vyslovit má přání, jaký bych ho chtěl mít. Rok jednoho velkého kroku na poli vzdělanostním,...

...a dál už jsou listy třídnice ohořelé. A já nejsem o nic moudřejší, než jsem nebyl kdy nejdřív. ha ha!

I can't afford to love NYC!

Tenhle napis na jednom z obrazku (ve stanku) (na vanocnim trhu) (na Union Square) me pobavil. Presun z portoricke plaze, kde jsem jeste v posledni den sveho pobytu pokousel vlny, stesti a osud a snazil se ze sebe vykresat v hloubi duse ukryteho surfare, do velkomesta byl sok, jak se ostatne dalo predpokladat. V New Yorku je nikterak ukrutne, ale chladno, jak se ostatne dalo predpokladat a je tu vsude mnoho lidi, kteri nekam pospichaji - to se taky dalo predpokladat.

Nekdy je tak obtizne byt sam sebou! Sometimes the awareness of being myself is really hard to handle! Nevyznam se obcas v tom, co delam, ale obycejne nasleduji intuici (a dalsi telesne pocity, treba jako puzeni k moceni). Mel jsem na predeslou noc (z 12. na 13. prosince) smluvene spani pres couchsurfing. V tehle komunite jsem zaregistrovan docela chvilku a tesil jsem se na to, az v NY pricichnu k tomu, jake to je, prespat u naprosto neznameho cloveka. Patrick psal, ze ma rad kozi kefir z Wholesfood market, coz je sit prodejen, ve kterych prodavaji same "zdrave" veci, tedy minimalne drahe, a jak by se reklo u nas "v BIO kvalite". Byt vybiravy v tom, cim se clovek denne laduje, je fajn vec, kdyz na to clovek ma. Prodejna ale vypadala moc hezky a sympaticky. Kozi kefir stal 7 dolaru (koza, ktera ho vyprodukovala nejspis pije jenom vodu Perrier, zere pouze travu ze svycarskych svahu pod Matterhornem a pravidelne navstevuje solarium). Rikal jsem si ale proc ne, vsak nejakou takovou malou pozornost si hostitel zaslouzi.
Mala odbocka - telefonni hovor z budky vas vyjde na 25 centu za 4 minuty lokalniho hovoru. "To je mi panecku lace!", rikal jsem si. Nez jsem se ale Patrickovi dovolal, ruzne telefonni automaty po meste mi snedly mnohem vic, asi se o ne nikdo nestara tak dobre jako o "kefiroplodnou" kozu. Zjistil jsem, ze telefonnich pristroju je to mnoho, ale jen z malokterych se - podle meho - muzete uspesne dohovorit s clovekem na druhem konci dratu. Vsude je totiz hluk a sluchatka casto taaak potichu, ze nerozumite ni slovu. Tim spis, pokud stojite v Queensu pod mostem, na nemz co chvili projizdi linka metra cislo 7. Kdyz uz jsem se tedy konecne hostiteli dovolal, vubec jsem mu nerozumel a on pravdepodobne nerozumel me. Ja ho pres hluk a nizkou hlasitost sluchatka neslysel, on pro zmenu mohl jen tezko rozumet memu tragickemu koktani s anligckym akcentem, ktere ve me tahle podivna situace vyvolala. Necitim se dobre ani kdyz mam s nekym volat v cestine (nemam proste rad telefonni hovory), natozpak v jazyce, v nemz se necitim ani zdaleka jako fish in its pond. Zaslechl jsem jen neco malo... ze Patrick neni doma. Byl jsem tou dobou nekde blizko jeho bydliste, i kdyz to jsem sam ani po dlouhem krouzeni v okoli stanice na 61th Street nenasel. Zada ovesena nacpanym batohem mi co chvili (na)davala najevo, ze toho pro dnesek maji tak akorat a ruce jsem od tahani pultunoveho kufru (vecnou slavu aspon jeho koleckum) div necoural po zemi. Totally exhausted jsem po dalsim bloudeni around a hledani internetove kavarny (po jejim nalezeni) bloudil po internetu a hledal hostel. Patrickovi jsem sice mohl zavolat znovu, ale podivny pocit (intuice, vnitrni pnuti, blazen uvnitr me - vazne se v tom [sobe] nevyznam, "ja se v tom neooo-rieen-tuu-ju") mi rikal, at si radej najdu ubytovani nekde jinde. Po hodine brouzdani jsem nasel, zabookoval a vyrazil smer k hostelu, ktery jsem po trech prestupech z linky na linku metra, take lehce objevil. Byl relativne blizko (na zdejsi pomery jiste) a levny (na zdejsi pomery zcela jiste). Personal mily a vstricny a postel v prostorne mistnosti pro 8 lidi mi vyborne poslouzila tak, jak mela - k spanku po narocnem dni. Couchsurf se nekonal, ale alespon jsem si mohl k veceri doprat onen zazracny kozi kefir. Narozdil od sebechvaly, kterou nesetril jeho obal, obsah nesmrdel a byl skutecne velmi chutny. A ja byl hlavne rad, ze jsem!

Dnesek, trinacty prosincovy den, byl podobne jako dny predesle, plny nepoznaneho. Poprve v zivote jsem vstoupil na Brooklynsky most, poprve v zivote jsem si dal uzasne preslazene McFlurry s "emenems" (pod tlakem fyzickeho a psychickeho vycerpani delam obycejne zhovadilosti), poprve v zivote jsem stravil den na Manhattanu s kufrem (kez by "plnym nehy", jak zpiva Krystof) vazicim asi totez, co slune po narozeni. Mnoho dalsich veci bylo poprve (a nektere snad i naposledy). Sedm mozolu na jedne dlani, vycerpani a unava, ale nakonec spokojenost, to je to, co se ted pevne usadilo na me hrudi. Vykoupeni a spasa - redemption and salvation - "prisla" v podobe Agnete, ktere jsem se po nekolika pokusech a nakrmeni nekolika telefonnich automatu dovolal. Muzu u ni (tu) stravit svou posledni noc. Posledni noc ve meste, ktere nikdy nespi...

Takze dobrou noc, mi mili!

Portoriko III

Spim v pokoji, v nemz je neustale pusteny stropni vetrak, okna postradaji skla, ale zato jsou vybaveny sitkami. Pokud je nekdo uvnitr apartmanu, nechavaji se vstupni dvere otevrene. To aby mohl vzduch proudit skrz spolecne obyvanym prostorem a prirozene ho chladit. Obcas se jemne rozezni drevena zvonkohra povesena u stropu v chodbe.
Spim v pokoji s Pepou. On na sve prostorne posteli, ja na prostorne nafukovaci matraci. Kazdy vecer ji dofouknu, abych rano zjistil, ze je v ni o polovinu mene vzduchu, nez vecer. Spi se na ni ale dobre, i pres trochu toho pisku z plaze, ktery se na ni, buhvijak, vyskytl. Jak pocitam, tak pocitam, uz si tenhle dobre zavedeny dofukovaci ritual vyzkousim pouze dvakrat. V noci z nedele na pondeli, ci presneji ve 2:40 pondelniho dne se vznesu opet do oblak smerem letiste Newark v New Jersey. Cekaji me cca 4 hodiny letu, posun o hodinu zpet, zmena teploty o vice jak dvacet stupnu celsia a navrat od kokosovych palem do "concrete jungle"osmimilionoveho velkomesta.
Nejvetsi starost mi ale dela limit hmotnosti zavazadla. Zatimco do Evropy to je pohodovych 23kg, sem a odsun do Statu je limit, jenz jsem prekrocil uz pri ceste do PR o vic jak dve kila, pouhych 18kg. A muj kufr stoprocentne na zpatecni ceste lehci nebude. Ani nahodou. Budu mit tak dobrou prilezitost ozkouset dosud okolnostmi nevynucenou taktiku "oblec si, co muzes". Stesti, ze letistni hala tu na aguadillskem letisti je klimatizovana na stupen "zmrznete a hned!". To mi nahrava do karet...zimni bunda, softshellka z NY, nekolik svetru, iks tricek....Kolik vrstev obleceni nakonec na sebe navlecu?
Videl jsem skutecny tropicky destny prales! Maji v nem sice na zpristupnenych castech pro navstevniky betonove cesticky, coz ubira mirne na autenticite predstavy pralesa, nikoliv vsak prozitku byti v lese, jehoz charakter je naprosto odlisny od toho, co znam z prochazek po jehlicnatem smrkovo-borovicovem lese kolem Orlicke prehrady. Toliko me vedecke postrehy. Z Yokahu Tower, kam jsem se podival, je na cely prales nadherny vyhled. Pokud z meho minuleho prispevku ciselo prekvapeni a konsternovani plynouci z hustoty provozu na hlavnich komunikacich, pak druhy silny dojem z Portorika je zelena! Naprosto vsudypritomna zelen - kere, stromy, lesy, popinave rostliny, stromy porostle dalsi spoustou zelene haveti. Zelene kopce porostle casto i dost tezko prostupnou hradbou zeleneho porostu lemuji silnice, tvori nad nimi zarostle brany...ne nadarmo zni druha prezdivka ostrova je proste "zeleny". Misto pro pastvinu ci louku je tu zda se vzacne, kravu ale tu a tam potkate.

Zpet se nejspis vice budu ohlizet az po navratu, pohledme tedy, co me (a Pepita) ceka dnes a zitra. Dnes vyrazime na koncert mistni pop-rockove skupiny. Nebude to sice salsa, ktera ma tak uzasne pozitivni naboj a obcas v radiu hrajou opravdove pecky, ale i tak se tesim vela. Ti chlapci zneli z nahravky dost povedene. Zitra brzicko rano pak podnikneme vylet na jizni a tudiz karibske pobrezi. Ceka nas vylet na blizky ostruvek Caja de Muertos. Snad nam bude prat pocasi, protoze predpoved pro Ponce, kde budeme nalodovat, nezni prilis privetive. Ted je sesta hodina vecerni, dnes se tu honi mraky a fouka vitr - inu i v raji nemuze porad jen svitit slunko!

Toliko par rychlych asociaci...myslenek a vzpominek je v hlave ulozeno vice, ale nemam v sobe dostatecne vybaveni systematika pekne je tu popsat. Zmatecnost opet zvitezila a ja uz utikam od komjutru.
Pokud jsem to jeste nepsal, vezte, ze (krom rumu) je tu k dostani levna cola. Dva litry stoji treba 88 centu. Litr benzinu vas pak prijde jeste prumerne o pet centu levneji...
Tot jen na okraj chleba...ehm, dne.

Portoriko II

U sklenky doma michane Pina colady (zitra bude lepsi, uz vim, ze je tu mixer a tak se ananasovy dzus s kokosovym mlikem dobre spoji) se snazim premyslet. Je to vlastne sklenka v poradi druha a pro dnesek konecna...je neco pred pulnoci z 2/12 na 3/12. Sumiruju v hlave, co vsechno zahrnout do reportaze. Jedna z oblasti, jiz je jiste musim venovat, je doprava. Dnes je zas o dva dny vic a ja se usadil u pocitace. Rozptylovan panem Pejpa Dzej neni lehke se dohnat k dopsani aspon par radek, zaroven jsem trosku alibista, protoze sam se k nicemu nedokazu dokopat.

Co povazujete za skutecnou exotiku a jak vypada? Je snad exotika urcena prumernou teplotou more, ktera se i v prosinci drzi kolem sedmadvaceti stupnu a misty dokonce presahuje tricitku? Je exoticke sedet na plazi pod kokosovou palmou? Je exotika, kdyz vam pres cestu prebehne leguan? Nebo je snad exotika vystizne popsatelna nabidkou mistni zeleniny a ovoce (u niz nekdy ani netusite nazev natoz chut a zpusob uziti)? Je dostatecne exoticke videt vanocne vyzdobena namesticka, stovkami barevnych sviticich zarovicek  ovesene domy, na jejichz zahrade se tu a tam vyskytne nejaka ta maketka Santa Clause, parecku sobu ci dokonce snehulaka (ano, i tady), kdyz vite, ze mistni obyvatele na ostrove snih nikdy neuvidi (tedy s veeelkou pravedobnosti)?

Cekate-li ale, ze exotika rovna se zeme nepoznamenana lidskou cinnosti, panennska priroda a divocina, Portoriko takove neni. Tedy rozhodne ne na prvni pohled. Ostrov kouzel, tedy 'Isla del Encanto', jak se Portoriku prezdiva, je nejhusteji osidlenym karibskym ostrovem. Na plose 8 870 km ctverecnych zije bezmala 4 miliony obyvatel (tedy 434 obyv./km2). A mam dojem, ze tu kazdy ma svoje vozidlo. Doprava v Portoriku je zvlastni kapitola sama pro sebe.

Nejpohodlnejsi a vzhledem k absenci radne, pravidelne a huste site verejne dopravy, zaroven nejjednodussi (a casto i jedinou moznosti dopravy na vetsi vzdalenosti) je automobil. V pripade turisticke navstevy tedy jeho pronajem. Silnice jsou huste rozesety po celem ostrove, nachazi se jich tu vice jak 26,5 tisice km. Pri ceste napric ostrovem predevsim po hlavnich dopravnich "tepnach" se pripravte na neustaly husty provoz pripominajici misty i prazskou magistralu v nejkritictejsich hodinach. Tepot na silnicich se odviji od frekvence stridani signalu na semaforech, kterych tu je nemalo.
Pripravte se na to, ze ne vzdy nutne plati, ze na dvouproudove silnici je levy pruh rychlejsi. Auta se tu predjizdeji v obou pruzich navzajem, casto mezi sebou klickuji, ale ridici jsou k sobe vetsinou ohleduplni. Blinkry jsou pro lecktereho ridice pouhym modnim doplkem vybaveni vozu a tak na signalizaci zmeny smeru u pred vami jedouciho vozidla zcela nespolehejte. Podobne udrzujte bezpecnou vzdalenost od vozidla pred vami, nikdy nemuzete s jistotou rict, zda mu skutecne sviti brzdova svetla, prece jen potkate na silnicich auta rozlicnych kvalit. Od novych nablyskanych po stare polorozpadle a otlucene a vlivem vlhka zkorodovane. Nekteri ridici s oblibou po setmeni jezdi se zapnutymi mlhovkami, asi aby v krajine (az na sporadicke vyjimky) bez mlhy, nalezlo toto vybaveni radneho uplatneni pri beznem provozu.
Beznymi ucastniky silnicniho provozu tu jsou potulni psici, psice a psiska, kterych se toula po okoli nemalo. Psi jsou ucebnicovou ukazkou zdejsiho specifickeho naladeni, ktere se promita i do povahy lidi. Hlavne klid! Rozhodne necekejte, ze by se pes situovany uprostred vozovky pred blizicim se autem rozebehnul. Daleko spise si zkoumavym pohledem prohledne osobu za volantem a volnym krokem odejde ze sceny...Dalsimi ucastniky provozu jsou tu a tam leguani. Zdaleka ne vsichni z tech, kteri se snazi precupitat silnici, maji takove stesti jako pan "odhadem sedesaticentimetrovy zeleny", jenz po srazce s vozidlem odbehl zpet do vysokeho porostu podel cesty. Pod koly automobilu tak skonci nejeden majestatni plaz. Mrsiny ale dobre poslouzi onem potulnym psum, kteri se tvari jakkoli, jen ne hruzostrasne.
.....

To be continued

....

Portoriko I

Pravda, ze trosku se zpodenim, ale snad stale s cerstvymi zazitky, ktere nestihly vycpet tak jako prichut newyorskych avenues drive, nez se z hlavy dostaly do klaves.

Pristani na letisti pobliz mesta Aguadilla na severozapadnim pobrezi Portorika v pondeli 28/11 v 1:40 AM mistniho casu bylo hladke. Let jsem temer cely prospal, takze ty necele 4 hodiny utekly jako nic. Vystoupil jsem na k letadlu pristavene schudky a zhluboka se nadechl. Tak jsem konecne tu! Je cerstve po desti, teplota se drzi kolem "zimnich" 22 stupnu (pres den pak 27 a vys) a vzduch je pro Evropana nezvykle vlhky, velmi vlhky.

Prvni den jsem si naridil odpocinek. Rano muj hostitel Pepek odjel do prace a ja se vydal projit po plazi, kterou ma hadam tak 114,5 metru od apartmanu. Staci jen vzit klicek od zadnich vratek, projit kolem bazenu, prejit asfaltovou cestu a clovek se ocitne na plazi. Tady na severu brehy omyva Atlantik syte modre barvy, vlny nejsou prave male. Po plazi se sunu dal mimo rezort s apartmany. Plaz je zanesena rasami a vlastne vsim, co pred tim vyplavilo more. Sortiment je siroky. More je nicmene ciste, jen dnes a na techto mistech neklidne. Ja jsem tak nejak mimo sebe a snazim se uvedomit si, ze jsem skutecne tam, kde jsem. Je mi krasne. Nikde nikdo, jen nekolik pelikanu krouzi nad rozbourenou hladinou a co chvilku se stremhlav spusti mezi vlny. Spolecnost mi obcas dela nejaky ten malinky krabik, co si pekne po svem po strane pocupita obhlidnout prostor a pak supem honem zpatky do sve diry v pisku. Travim na plazi asi dve a pul hodinky, pak jeste chvili sluneni u bazenu. Resume je takove, ze se hned prvni den spaluji do ruda. Na prvni pohled to slunicko tak silne neni...ale do slunicka se nekouka a prvni pohled je obycejne matouci, co vic, nemam s sebou krem na opalovani natozpak po nem. Ale jak jsem se sam sobe naucil rikat...to zhnedne! Po praci jedeme s Pepou na plaz Crash Boat, kde si pri zapadu slunce dopravame jedno mistni vychlazene pivo Medalla Light. Jmenuje se light a light taky chutna, ale v mistnich podminkach je to velmi osvezujici a privetiva nahrada za nase rizna ceska piva. Ve skutecnosti zadny protipol onoho typu "light" neexistuje. Prvni den za mnou a ja pomalu zacinam shromazdovat stripky na reportaz, skutecny novinovy pocin, ktery jsem dostal tu moznost sepsat. A to je vyzva, ktera se neodmita!